Tomáš Skalík se narodil v roce 1978 v Opavě, kde vystudoval Umělecko-průmyslovou školu. V letech 1997 až 2002 absolvoval na Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli obor restaurování a konzervace kamene. V roce 1999 zahájil studium u docenta Jana Ambrůze v ateliéru sochařství II na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Samostatně dosud vystavil exteriérový projekt Výřezy v Mariánském údolí v Brně a zúčastnil se více kolektivních výstav, vesměs v rámci domovského ateliéru FaVU: Hřbitovní kvítí na Nové radnici v Brně (2000), Šarovy I v brněnském Letohrádku Mitrovských (2001), plomaART v Domě umění v Opavě (2004). Podařilo se mu uskutečnit několik realizací, např. ve firmě Albion v Praze - Holešovicích nebo na obecním úřadě v Brně - Komíně. Od konce 90. let se rovněž věnuje restaurování kamenosochařských památek na Moravě a ve Slezsku.

Hlavní téma Skalíkovy sochařské práce lze charakterizovat jako problematiku vymezování prostoru různými postupy - geometrickým útvarem, měřítkem lidské postavy, proporcí interiéru či formátem uměleckých děl jiných autorů. K jeho dosavadním nejzajímavějším dílům patří cyklus objektů transART, vystavený v rámci loňské ateliérové výstavy plomaART v opavském Domě umění, který byl shodou okolností umístěn ve stejném prostoru, oratoři bývalého kláštera, jako autorova samostatná výstava Prostor IFM. Cyklus transART vznikl na základě konceptu vytvořit z překližky vyráběné firmou PLOMA trojrozměrné objekty, které by mohly skrýt známá sochařská díla minulosti i současnosti v jejich skutečné velikosti a zároveň napodobit funkci transportních beden. V jediném případě šlo o jistou geometrickou analogii Christových instalací, když se pod bednou ocitla známá socha Kurta Gebauera umístěná před vstupem do Domu umění.

Druhou linii Skalíkovy tvorby představuje princip negativního vymezování prostoru nepřítomným materiálem. Sám autor v katalogovém listu k projektu Hranolek (2004) o svých dílech napsal, že "jejich hmota je tvořena prázdným prostorem, kterým se dá volně procházet, a přesto je tvar sochy zřetelný, pevný a přesně definovaný". Uvedený konceptuálně traktovaný projekt posunul pojetí výtvarného artefaktu do polohy proměnlivého útvaru, jenž může vytvářit trojrozměrný útvar složený z řady perforovaných papírových listů; rozložený se neustále proměňuje podle toho, kam jednotlivé listy přenášejí jejich držitelé. Celý projekt nepostrádá ani humorný odkaz na elektronickou technologii, která by mohla sledovat pohyb jednotlivých listů po zeměkouli.

Pokročilou technologii začal Tomáš Skalík systematicky využívat v nejnovější řadě realizací, jejímž prvním článkem se stala letošní výstavě v Opavě a která by měla vyvrcholit v příštím roce diplomovou prací. Základním principem interaktivních instalací je propojení geometrických prostorových forem s přesnými infračervenými čidly, umožňujícími stanovit přesně linie a plochy, které vymezují neviditelný trojrozměrný útvar. Ve svých návrzích počítá autor se zvukovými nebo světelnými reakcemi na kontakt diváků s hranicemi tělesa, jehož polohu v interiéru nelze předpokládat, popřípadě také s matoucí kombinací pevného geometrického prostorového objektu a nemateriálního útvaru lokalizovaného neviditelnými paprsky, umístěného v neobvyklé poloze vůči viditelnému objektu. Podíl diváka na struktuře instalace se však neomezuje pouze na spoluúčast v interaktivní hře, protože Skalík začleňuje měřítko lidské postavy do prostorové kompozice celé instalace. Potvrzuje tak slova docenta Ambrůze o pojetí ateliéru sochařství II otištěná v katalogu výstavy plomaART: "I když jsme ateliér ,nefigurativního sochařství', východiskem pro naši práci je právě figura - člověk. Člověk - měřítko poznání, které se nedá pominout v poměřování světa, ale i blízkého okolí... Proto jsme designéry, architekty, tvůrci soch, objektů, instalací a střídmostí v čase a právě v tom prostoru."

Humorný, lehce ironizující odstup od technologie, patrný už v předchozích pracích, se stal také součástí opavské instalace. Namísto prudkých reakcí na pohyb návštěvníků zde fungovalo pouze nápadně instalované zařízení, které každému, kdo svým pohybem narušil diagonálu spojující dva rohy sálu, vytisklo "protokol o pohybu", potvrzení s údaji o času, pořadí vstupu a s prohlášením statutu uměleckého díla včetně závazku návštěvníka propagovat existenci tohoto artificiálního prostoru. Tomáš Skalík tak připojil k dominantní tematice členění prostoru další tematickou rovinu, tentokrát spíš teoretických problémů spjatých s definicí pojmu umění a uměleckého díla, a ukázal, jakých aktuálních i nadčasových otázek se mohou instalace tohoto druhu dotýkat - a to bychom opavskou výstavu měli chápat pouze jako úvodní článek nové řady, která by měla potvrdit autorovu uměleckou svéprávnost a samostatnost.

Zbyněk Sedláček - Glassrevue - Portréty - vydání 11/2005